Můj táta. Zůstal se mnou v podobě, jak si ho pamatuju, když jsem byla malá. Fousatej s vlnitými vlasy, s úsměvem. Říkali mu Vláďo. Byl neuvěřitelně chytrej, měl znalosti z nejrůznějších oborů. A šikovnej, všechno uměl opravit. Sportovec, boxoval, hrál ping pong, volejbal. Byl sparťan. Taky jsem říkala, že jsem, i když mi to bylo vlastně jedno. Asi jsem jen chtěla mít něco stejně jako on. Taky hrál na kytaru a foukací harmoniku. A zpíval, měl hluboký melodický hlas. Spojoval lidi. Miloval historii a Řecko. Vybral mi moje jméno a z Řecka mi přivezl prsten, na kterém byla žena vylévající vodu ze džbánu – Hvězda. Nosila jsem ho celé dětství. Moc krásně vyprávěl příběhy.
Když mi bylo 10 let, naši se rozvedli. Viděli jsme se s tátou čím dál míň a v mých 19 jsme se pohádali. A znovu jsme se viděli až po dalších devatenácti letech. To už jsem sama měla děti. Zase jsme se začali vídat, děti k nim jezdili o prázdninách. Často jsme si telefonovali. Po tom táta onemocněl. Poprvé a potom podruhé. Jeho poslední přání bylo, abychom jeho popel nasypali do řeky na soutoku Labe s Orlicí. Je to v Hradci Králové. U Jiráskových sadů, kam jako malí chodili se svojí babičkou.

Zařizovala jsem rozloučení. Napsala jsem na Povodí Labe a oni mi dali povolení. Všechno bylo domluvené. A já měla ještě jeden těžký úkol. Po práci sehnat frézie (tátovu oblíbenou květinu) a připravit urnu. Přijela jsem domů až v půl deváté večer. S fialovými fréziemi a pilkou na železo. Každá urna je nahoře přilepená lepidlem a když je třeba ji otevřít, musí se pilkou přeřezat slepený spoj mezi urnou a víčkem. Našla jsem to na internetu. Všechno jsem si připravila. Myslela, že si pustím hudbu, ale nešlo to. Přes všechny podivnosti jsem otvírala pohřební schránku s popelem mého táty. Ta urna se jmenovala Odysea. Tiše jsem pohybovala pilkou. Už strašně dlouho jsem si nepřipadala tak moc sama. Děti zůstaly v Praze a vyzvedávala jsem je až při cestě do Hradce. Byla jsem sama v úplném tichu, jen řezající pilka, já a můj táta. Věděla jsem, že až konečně dopižlám lepidlo, budu muset nadzvednout víko a podívat se na ten popel a přijmout proměnu fyzické podoby mého táty. Plakala jsem, protože jsem byla tak sama, nikdo to nemohl udělat za mne a bylo to tak těžké.

Rozloučení bylo moc hezké. Bylo nás devět. Na trávu jsme položili moji indiánskou deku, fialové frézie a Odyseu. Mluvili jsme o tátovi a o lásce, která mezi námi zůstává. Potom jsme sešli k vodě, moje dcera pomalu sypala popel do vody a my pouštěli po proudu fialové frézie. Část popela se pomalu snášela na dno a část odplouvala s fréziemi do vodě. Přála jsem si, aby táta doplul až do moře.