Už víc jak dvacet let žiji s diagnózou „artróza kolenních kloubů“, poslední roky s dovětkem 4-tého, tj. nejvyššího, stupně. První bolesti v kolenou jsem zaznamenala zhruba o roky dříve. Postupně jsem absolvovala různé zdravotní a alternativní pokusy o řešení potíží. Vše s dočasným nebo krátkodobým efektem. Co spolehlivě fungovalo proti bolestem byly léky, které bolest tlumily. Po deseti letech jsem je užívala každý den. Bolest téměř úplně překryly, až jsem si uvědomila, že s bolestí utlumily i činnost mého mozku. A tak jsem se jednoho dne rozhodla přestat léky užívat. Během měsíce jsem se jich zbavila, nebylo to snadné, bolesti se vrátily, ale dalo se to vydržet. A stálo to za to, protože mozek se mi vracel do bývalé formy. Jak se dalo očekávat, bolesti se postupem let zhoršovaly, bolel mne každý krok a každý pohyb nečekaným směrem doprovázela ostrá bolest. Operativní náhradu kolenních kloubů jsem odmítala. Hledala jsem jiné cesty, jak se bolestí zbavit, ale bez většího úspěchu. Ke zhoršení přispěl i prodělaný Covid, který mne na 3 týdny zcela znehybnil a v důsledku toho mi značně ochablo svalstvo.
Chodit jsem mohla jen s oporou berlí a do schodů lezla po čtyřech.
Aby toho nebylo málo, postihl mne zánět šlachy, ta se mi v důsledku toho zkrátila a tím se výrazně zhoršila hybnost kotníku pravé nohy. Působilo mi to další bolesti a omezení v běžném životě.
Přesto jsem vůbec nepřipouštěla variantu, že jednou skončím nepohyblivá na lůžku. Pomalu jsem trénovala svalstvo, chodila pravidelně na procházky do lesa, pravda vždy s holemi a jen po lesních cestičkách. Přineslo to drobně zlepšení a posílilo mou víru v možnost pozitivní změny.
A ta přišla …
Začala jsem chodit k Andrejce na kraniosakrální terapii. Změna nepřišla hned. Zpočátku jsem jen pozorovala, jak mé tělo reaguje na Andrejčino působení. Od hlubokého spánku, přes bublinky slyšitelně bublající v průběhu terapie v mé dutině břišní, mírné uvolnění šlachy zkrácené po prodělaném zánětu…
Na závěr terapie si s Andrejkou povídáme o tom, co jsem v jejím průběhu vnímala, co se změnilo a Andrejka říká, co vnímala ona a radí, co mám dělat dál. Začala jsem na své tělesné schránce pociťovat mírné pozitivní změny, moje chůze začala být uvolněnější…. i ten kotník mírně povolil. Jednoho dne jsem si v lese troufla opustit cestičky a s holemi vstoupit do lesa mezi popadané větve, pruty ostružin projevující se jako oka z ostnatého drátu, nečekané díry v zemi nebo naopak kameny skryté pod vrstvou listí. Nějaké pády to přineslo, ale bylo to super :-). Vnímám to jako začátek cesty k opětovnému získání svobody.
Nedávno se mne Andrejka zeptala, co se dělo v mém životě v době, když mne začala kolena bolet . A já se začala v myšlenkách a nahlas vracet zpět ve svém životě. Na konci bylo zjištění, že to byla jedna a ta samá skutečnost, která se opakovaně objevovala a dlouhodobě mne provázela mým životem…
Od našeho rozhovoru, a není to dlouho, chodím v lese bez holí, přesněji hůl nesu v ruce pro případ, že bych si mimořádně potřebovala pomoct, na návštěvě v okresním městě jsem po zpevněném městském povrchu s holi také jen nesenou v ruce nachodila skoro 2 km. Ještě nedávno to pro mne i s oporou holí byl nemožný výkon. Vím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta, ale její začátek je slibný a krásný.
Děkuji Andrejko,
Zdenka Zlesáková