příběh jednoho léta z mého zápisníku
Někdy láska bolí. Když přijdeš k vodě, všechno promění. V plynutí, ve věčnost.
Plavala jsem a blahem přivírala oči. Nebylo nic, jen já a voda. Představovala jsem si, jak ve mě proudí jiná podoba vody, v mé krvi, v každé buňce, všude. Vznášela jsem se na hladině. A najednou se to stalo. Necítila jsem svoji kůži, necítila jsem, kde začíná a končí moje tělo. Jako bych se spojila s vodou. Byly jsme dohromady obrovský vodní kokon. Byly jsme spojené. Jediné, co jsem cítila, bylo, že dýchám. Uprostřed toho všeho byl malý prostor, kde byl můj dech. A moje duše. To jsem já. Můj dech a moje duše. Moje přítomnost tady a to, co je věčné. Bylo krásné v tom kokonu dýchat, jsem tady. Nádech a výdech. Pro tuto chvíli a pro věčnost.
Chtěla jsem si tenhle příběh zapsat do zápisníku. A nějak ho pojmenovat. Říkali: Akvabela. Proč? Byla jsem kdysi akvabela, ale tohle to není. Když jsem dojela domů, hledala jsem, co přesně slovo akvabela znamená…
Našla jsem to. Aqua – voda. Bella – krásná, kráska, ale taky oddaná Bohu. Vesmíru. Životu.