V té době mi bylo 39 let a udělala jsem si řidičák. Už jsem jezdila docela v pohodě, když se mnou byl někdo v autě. Ale strašně jsem se bála jezdit sama.
Věděla jsem, že jednoho dne to udělat musím. A tak jsem si jedno letní ráno řekla, dneska by to šlo.
Že půjdu jezdit po práci.
Když jsem šla z práce, začalo kapat. Asi tak kap, dlouho nic a zase kap.
Nicméně se začaly rojit myšlenky:
Fakt teď půjdeš jezdit?
Je to hrozně nebezpečný.
Měla bys jezdit, když neprší.
Málem mě přesvědčily.
Jenže najednou přišla ještě jedna: Tak ty brďo, ty si slušně kecáš. To je fakt dobrý, ty si chceš nakecat, že je to děsně nebezpečný.“
Pochopila jsem a šla jezdit… Je to důležitý… Hlavně si nekecat…