přepsáno z jedné sms
„Máme chatu na Orlické přehradě. Nejdřív jsem tam jezdila na týden v květnu jen s babičkou, abychom byly spolu. Když v 97 letech odešla, začala jsem tam jezdit na týden úplně sama, abych si mohla povídat se sebou. Většinou už je krásně a vůbec nikdo tam není. Letos jsem se těšila jako každý rok a navíc jsem věděla, že si tam při úplňku udělám rituál s vodou. Potřebovala jsem totiž získat odpovědi. Zjistila jsem, že někde hluboko ve mně jsou ještě nějaká neodpuštění lidem, kteří mi nějak ublížili. Myslela jsem, že už to mám dávno vyřešené, ale zjistila jsem, že asi ne úplně.
Tou dobou jsem zrovna byla u Lenky v jižních Čechách. A u ohně jsem ji požádala, jestli bych mohla nahlas před ní pomoci ho oponopono narovnat vztahy s nějakými lidmi. Řekla mi, jasně a já na to ještě: „chichi začínám mít pocit, že to nebude taková prča, jak jsem si myslela. A je zajímavé, že jako první na řadu přichází táta.“ Napadl mě úplně první. Vůbec jsem to nečekala. My jsme se sice vůbec nevídali mezi mýma 19 a 38 rokama. Ale teď už zase fungujeme normálně… Tak jsem zavřela oči a začala říkat jednotlivé věty. Teda moc nezačala. Ono to skoro nešlo. A když jsem měla říct nahlas: „tati, miluju tě“, nedokázala jsem to. Seděla jsem se zavřenýma očima, slzy mi tekly po tvářích, ale nedokázala jsem vůbec otevřít pusu. Asi po 20 minutách jsem to vzdala.
Ale věděla jsem, že si musím udělat nějaký rituál, aby mi vesmír řekl, jak mám tátovi a těm dalším odpustit. Sice jsem nevěděla vůbec, jak to udělám, ale to ja dopředu neřeším, dělám jen, co mě napadne v tu chvíli. Věděla jsem jen dvě věci, že potřebuju mísu na vodu a vodu ze Sv. Jána. Když mě napadlo kup si mísu, začala jsem hledat na internetu. Nevím proč, ale v hlavě se mi začaly ukazovat takové ty staré mosazné a měděné mísy. Tak ja jupí, to bude určitě drahé a musím se kouknout, jestli to není zdravotně závadné. Ke svému překvapení jsem zjistila, jak úžasné účinky má mosaz na vodu a našla jednu misku, která nebyla vůbec drahá. Navíc byla legrace, když mísa přišla, byly to ve skutečnosti tři malé mystičky (pojmenovala jsem je mystičky, protože jsou mystické a mají krásný zvuk jako tibetské mísy). Už jen zbývalo dojet do sv. Jana pro vodu. Jezdím tam pro ni pravidelně, je sladká a léčivá.
No a takže jsem to měla a vyrazila na chatu. Úplněk byl hned v neděli, kdy jsem tam přijela. Voda je asi 200 m pod chatou. Kolem 19 už byli všichni chataři pryč a já s mystičkami, kouzelnou vodou a indiánskou dekou vlezla do lesa. A hned jsem věděla, že budu mít krásný večer. Na kraji lesa na pasece se páslo stádo daňků. Já je loni našla na jiném místě. A trochu jsem je honila. Když jsem za nima vběhla do jedné rokle, nechali mi tam dárek – velký dančí paroh od pána lesa a utekli. Tak jsem jim poděkovala a mám ho na balkóně jako ochranu. Chvíli jsem je pozorovala a když mě ucítili a utekli, došla jsem k vodě. Rozložila jsem deku, do mystiček nalila tak 2/3 kouzelné vody, všechny 3 jsem postavila na písek tak, že je zároveň oblévala voda jezera. Sedla jsem si, dala jsem si na hlavu kapucu, zavřela oči a pak jsem si lehla.
Odpověď přišla hned, nemůžeš jim odpouštět, jako někomu, kdo neví, co činí. Musíš jim odpustit, jako bytostem v jejich plné síle. Vůbec nevím, jestli to může být pochopitelné, ale já to cítím, co to přesně znamená. Jde o dohodu duší. Tak jsem znova myslela na tátu a říkala nahlas ta slova, jen s tím, že teď jsem ho vnímala jinak. Sice jsem zase brečela, ale už to šlo a cítila jsem velkou úlevu. Udělala jsem to s každým, kdo si přišel říct 🙂 a bylo to moc krásné…“