Táta umřel. Volala mi Táňa, když jsem jela od Lenky. V noci mi bylo tak těžko a přála jsem si, ať se andělé o tátu postarají. Ať je v jejich objetí. A pak jsem si absurdně vzpomněla na kosáčky, kteří by měli už brzo vyletět z hnízda a doufala jsem, že na mne počkají. Jen, co jsem otevřela dveře od bytu, uslyšela jsem klepání. To dělal ten na květináči. Další seděl na okraji hnízda. Oba už jsou pryč. V hnízdě už zůstal jen jeden malíček. Uvidím, jestli tu bude až přijedu z práce.
Devět dní předtím jsem u něj byla s Evou. Lehla jsem si k němu na polštář: „Ahoj Aďulko, už jsem ti tak dlouho neřekl Aďulko.“
Jela jsem na chatu. Téměř na den přesně před rokem jsem si dělala svůj rituál odpouštění. Táta tenkrát přišel první. Teď odešel. Věděla jsem, že všechno mezi mnou a tátou je v pořádku, že na úrovni duší víme všechno. Že jediné, co mezi námi zůstalo, je láska. A přestože jsou všechny věci čisté, pláču. Znovu oplakávám všechny blízké, kteří mi odešli. Oplakávám, že už v tomhle fyzickém světě nemůžu uvidět jejich oči, nemůžu uslyšet jejich hlas a nemůžu je pohladit. A trochu se bojím, že jednoho dne zapomenu, jaké to bylo a ztratím je navždycky.